Ukázka mojí práce - projevy a proslovy

Porciunkule - projev starosty
 

Dobrý den, dovolte mi krátce promluvit.
Když páter Piotr Henryk Adamczyk přišel před čtyřmi roky do votické farnosti jako nový administrátor, hovořil o tom, že by zde rád znovuzavedl tradiční pobožnosti. „Lidi takové pobožnosti stmelují,“ řekl tenkrát v rozhovoru pro Votické noviny. Nikdo tehdy nečekal, že se mu povede obnovit desítky let zapomenutou Porciunkuli, slavnost, jíž si starší občané pamatovali z předválečných časů a mladším – bohužel – již nic neříkala.
Slavnost Porciunkule  připomíná vysvěcení prvního františkánského kostelíka Panny Marie s Anděly poblíž Asissi. Ten byl vysvěcen 2. srpna 1223 a stal se mateřským klášterem Františkánů. Svatým Františkem založená řehole se rychle rozšířila a pronikla i k nám do Čech. Tady ve Voticích je působení Františkánů neodmyslitelně spjato s hrabaty s Vrtby. Pamětní kniha votického kláštera praví, že na začátku byl slib Sezimy z Vrtby, že dá-li pán Bůh syna, postaví ve Voticích klášter. Syn se narodil, klášter stojí. Dle klášterní pamětnice na místě, kde jelen složil paroží, začala v roce 1627 stavba obytné části, o dva roky později se stavěl klášterní kostel. Ten v srpnu roku 1631 vysvětil kardinál Harrach. A někde tady začala tradice votické Porciunkule. 
Pamětníci vzpomínají na její podobu před druhou světovou válkou. Ta je poněkud jiná, než je tomu dnes. Chybí flašinetáři, prodavači svatých obrázků, perníkáři nebo nezapomenutelná votická hokynářka a trhovkyně Líza Nigrínová, vybavená statnou postavou, nabroušeným jazykem a sudem s nakládanými okurkami. Nechybí však velké odhodlání navrátit pozapomenutou tradici do Votic, ochota ke společnému setkání, modlitbě a spolupráci.  Zvláště tou spoluprácí narážím na poslední roky – kdy se sdružení Za záchranu kláštera svatého Františka z Asissi zasloužilo o zřízení Galerie svatého Františka a kdy došlo k dohodě mezi městem a františkány o odkoupení kláštera. V jeho části teď – po měsících stavebních prací – vznikají unikátní expozice, zaměřené na historii nejen františkánského řádu, ale  například i bitvy u Jankova nebo rodáků a osobností Voticka. Doufám, že již v září vás budu moci do těchto prostor pozvat.
V kostele svatého Františka se u příležitosti Porciunkule scházíme v nové době potřetí. Dovoluji si tedy tvrdit, že tato slavnost si už své pevné místo v kalendáři Votičáků našla.  Jsem velice rád, že se Votice přihlásily k tradici a přiřadily se tak se k městům jako jsou Hostinné, Jindřichův Hradec nebo Zásmuky.  Za to patří – pane pátere – poděkování hlavně vám a těm, kteří vám s uspořádání Porciunkule pomáhají.  Slovo Porciunkule – lidově – porcinkule  – vyjadřuje nejmenší částečku  – to, co františkáni v naprosté chudobě ke svému životu potřebovali. Co potřebuje dnešní člověk, v době uspěchané, ustarané a celkově nemocné? Snad chvilku, aby se zastavil, zapřemýšlel a uvěřil – a to mu slavnost Porciunkule ve Voticích nabízí.
Děkuji vám.

Rozloučení s deváťáky - projev starosty

Milí žáci,
zítra nastane den, kdy vám školní zvonek v budově v Pražské ulici zazvoní naposledy. Rozloučíte se s vašimi učitelkami, spolužáky, z nichž některé uvidíte třeba až na třídním srazu za několik let, a naposledy za sebou zavřete dveře. A to nejen dveře vaší základní školy, ale i pomyslné dveře za jednou důležitou životní etapou – dětstvím.
Na zítřejší den se každoročně těší většina z vás, přestože je vám ve škole dobře, a často si neuvědomujete, jaké možnosti vám vzdělání nabízí. Zítřek bude výjimečný ještě něčím jiným, než tím, že vám začínají dva měsíce prázdnin. Kromě radosti totiž ucítíte ještě jeden zvláštní pocit – nostalgii.  Radost a nostalgie se v sobě mísí v okamžiku, kdy něco končí a něco nového začíná. V tomto případě období, kdy jste skutečně byli ještě dětmi a navštěvovali základní školu.
Až teď už si možná začínáte uvědomovat, že ukončením školní docházky se z vás stávají osobnosti s určitým názorem a už to přestávají být rodiče, kdo vytváří vaši budoucnost. Nezahoďte svoji příležitost, nesejděte ze správné cesty, po níž vás dosud provázeli vaši nejbližší a učitelé a nezalekněte se prvních úskalí.
Než z votické základní školy odejdete, nezapomeňte poděkovat vašim učitelům za vědomosti i zkušenosti, které do nás vložili, za jejich trpělivost, shovívavost a upřímný zájem o vás. Věřím, že někteří z vás se možná o pár let později se svými učiteli velmi rádi uvidí. Někteří z vás dokonce možná sami učiteli budou, jiní se stanou třeba zdravotními sestrami, lékaři, úředníky a podobně.
Za sebe vám přeji, ať už vás po prázdninách zavede osud do jiných měst, abyste vždy věděli, kde je doma a do Votic se rádi vraceli. Aby se z vás stali samostatní, přemýšliví a pracovití lidé.
Děkuji